V noci na 31. října se polský spor o Ústavní soud přestal odehrávat jen v právních posudcích. Před budovou soudu ve Varšavě stály policejní kordony a stovky demonstrantů. Uvnitř se prezident Karol Nawrocki prodíral mezi soudci zvolenými vládní většinou a jedné z nich řekl: „Vy nejste soudci ústavního soudu.“ Premiér Donald Tusk už v pátek večer na Twitteru/X napsal: „Obnovení právního státu je naší povinností.“ Kdo chce polskou krizi pochopit, musí si položit nepříjemnou otázku: dá se právní stát obnovit postupem, který sám stojí na vratkém právním základu?
Instituce rozbitá na dvakrát
Dnešní spor nezačal v pátek, ale v roce 2015. Odcházející Sejm ovládaný Občanskou platformou tehdy před volbami zvolil pět ústavních soudců. Třem z jejich předchůdců končil mandát ještě za funkčního období starého Sejmu, dvěma ale až v prosinci, kdy už zasedal Sejm nový. Ústavní soud proto uznal za platnou jen volbu prvních tří. Vítězné Právo a spravedlnost (PiS) této chyby využilo k něčemu mnohem většímu: prezident Andrzej Duda nepřijal přísahu ani od řádně zvolené trojice a nová většina obsadila všech pět míst svými lidmi. Podle analytika Asociace pro mezinárodní otázky Michala Lebdušky nová vláda „nezvolila soudce jen místo těch zpochybněných, ale i místo části regulérně zvolených“. Pak přišlo postupné obsazování soudu loajálními lidmi včetně bývalých politiků.
Výsledek je doložený i mimo polské hranice. Evropský soud pro lidská práva v roce 2021 v případu Xero Flor konstatoval, že účast nezákonně zvoleného soudce v senátu Ústavního soudu porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces před soudem zřízeným zákonem. Soudní dvůr EU pak 18. prosince 2025 rozhodl, že polský Ústavní soud nesplňuje požadavky na nezávislý a nestranný soud. Výchozí stav je tedy jasný: instituci, která má hlídat ústavu, poškodily obě strany, ale PiS z ní udělalo nástroj vlastní moci.
Argument vlády: pravidla, která nikdo nedodržuje
Tuskova koalice vládne od konce roku 2023 a narazila na prostý problém. Zákony, které by soud reformovaly, potřebují podpis prezidenta, a ty nejprve vetoval nebo vetem hrozil Duda a nyní Nawrocki. Sejm proto v tomto volebním období zvolil osm nových soudců, podle Lebdušky „regulérně“. Prezident ale od části z nich odmítl přijmout přísahu, a ti ji proto složili v Sejmu. Dosavadní vedení soudu v čele s Bogdanem Święczkowským je k rozhodování nepustilo.
Vláda se přitom neopírá jen o vlastní výklad. Evropský soud pro lidská práva letos nařídil předběžným opatřením, aby Ústavní soud připustil čtyři soudce, od nichž Nawrocki přísahu nepřijal. Patří k nim i Anna Korwin-Piotrowská, která v pátek převzala řízení soudu. Komentátor Deníku Luboš Palata pro ČT24 shrnul: „Evropské soudy jasně řekly, že to, co udělalo Právo a spravedlnost, překročilo polské zákony.“
Z pohledu vlády tak zbývá volba mezi dvěma špatnými možnostmi: buď respektovat procedury, které druhá strana používá jako zámek, nebo zámek vylomit. Tusk to shrnuje větou „Jiná cesta neexistuje“. Tento argument má skutečnou váhu. Demokracie, která nedokáže opravit instituce zablokované předchozí vládou, dává najevo, že zabetonovat stát se vyplácí.
Proč tomu nelze jen tleskat
Vládní příběh o zámku, který bylo nutné vylomit, má ovšem slabá místa. Komentátor Echo24 Maciej Ruczaj, otevřený kritik vlády, tvrdí, že koalice soud po návratu k moci sama oslabovala: ignorovala rozsudky, které se jí nehodily, neobsazovala uprázdněná místa a omezovala soudu rozpočet. Nové soudce podle něj začala volit až tehdy, když počet volných míst „umožňoval okamžitou změnu poměru sil“. Záměr je jeho interpretací, přinejmenším jeden krok je ale doložený i jinde. Vláda odmítala zveřejňovat rozsudky Ústavního soudu ve Sbírce zákonů, aby nenabyly účinnosti. Tedy postupem, který v roce 2016 zavedla vláda PiS. Ochromení soudu tak nese i stopu vládních rozhodnutí.
Potíž je i v tom, jak vypadal páteční postup. Korwin-Piotrowská jako služebně nejstarší soudkyně, jejíž mandát prezident ani vedení soudu neuznávají, na měsíc pozastavila výkon funkce předsedovi i místopředsedovi soudu. Generální prokurátor, který je zároveň ministrem spravedlnosti, požádal o zbavení obou imunity. Budovu hlídala policie, podle svého vyjádření na žádost soudkyně a jen ve venkovním prostoru. Mezi nově zvolenými je i Maciej Berek, do nedávna ministr Tuskovy vlády. Jeho nominaci podle Ruczaje kritizovaly i nevládní organizace a Ruczaj navíc tvrdí, že Berek dosud jasně nedoložil požadovaných deset let právnické praxe.
Je proto nutné rozlišovat. Nárok nových soudců na výkon funkce má oporu ve volbě Sejmem i ve štrasburském opatření. Sesazení předsedy soudu rozhodnutím jedné soudkyně takovou oporu nemá. Upozorňují na to i lidé, kteří s PiS nesympatizují. Profesor práva Marcin Matczak ve chvíli, kdy ještě nebylo jasné, co se přesně stalo, napsal, že Święczkowského považuje za velmi špatného šéfa soudu, ale „neexistují žádné právní důvody pro ‚pozastavení jeho činnosti‘, jak to prý bylo nařízeno“. Násilné a bezprávní kroky se podle něj, pokud k nim skutečně došlo, krutě vymstí. Ve vyjádření, které citoval deník Rzeczpospolita, už podmínky nekladl: „Dnešní dění u ústavního soudu pohřbívá tuto instituci – a spolu s ní i právní stát – na dvě desetiletí.“
Tady leží jádro pasti. Pojem „bojující demokracie“, s nímž přišel německý právník a emigrant před nacismem Karl Loewenstein, původně označuje demokracii, která omezuje některé svobody, aby se ubránila těm, kdo ji chtějí zničit. Tusk ho podle Ruczaje použil pro očistu státu po vládě „populistů“, při níž „ne vždy se lze přesně držet litery zákona“. Z obrany proti nepřátelům demokracie se tak stává ospravedlnění výjimek pro vlastní vládu. Právní stát ale není soubor správných výsledků. Je to závazek, že moc jedná podle pravidel i tehdy, když se jí to nehodí. Metody se liší: PiS soud ovládlo odmítáním přísah a účelovými zákony, vláda sahá k rozhodnutím svých soudců, k prokuratuře a policii. Kdo si však sám určuje, kdy je výjimka ospravedlnitelná, přejímá logiku, kterou vyčítal PiS: pravidla platí, dokud nepřekážejí. Příští vláda si pak může vzít jediné poučení, že pravdu má ten, kdo ovládá policii a prokuraturu. Je příznačné, že spojení funkcí ministra spravedlnosti a generálního prokurátora, které dnes slouží Tuskově vládě, obnovila v roce 2016 po šesti letech odluky právě vláda PiS. Nástroje, které si jedna strana připraví pro sebe, zůstávají ve státě i po jejím odchodu.
Ani prezident není strážcem ústavy
Pravda ale není ani na straně Nawrockého. Prezident prohlásil, že „došlo k narušení ústavního pořádku Polské republiky a k násilnému převzetí ústavního orgánu státu“. Sám přitom spor vyhrocuje: k vetům, kterými reformu blokoval už Duda, přidal odmítání přísah soudců zvolených Sejmem. Podle Ruczaje ho za to kritizovala většina ústavních právníků. Hlava státu, která se po půlnoci osobně protlačí do sporné budovy, před níž od večera protestovali stoupenci opozice včetně předsedy PiS Jarosława Kaczyńského, a v oficiálním prohlášení pak demonstrantům děkuje, nepůsobí jako rozhodčí, ale jako hráč. Lebduška to vystihl střízlivě: „Převrat to určitě není, ale ohrožení vnitřní bezpečnosti ano.“
Pro liberálního demokrata je tato krize nepříjemná. Za vládu se lze postavit jen zčásti: nárok nových soudců je dobře podložený, sesazení předsedy soudu pod ochranou policie už ne. Za prezidenta se postavit nelze, aniž by člověk zapomněl, že jeho tábor soud zdevastoval a on sám jeho nápravu blokuje. Poctivé stanovisko je nepohodlné: cíl vlády je legitimní, část jejích metod nebezpečná a prezidentova obrana ústavy pokrytecká.
Poučení pro Maďarsko a Česko
Nejbližší srovnání nabízí Maďarsko. Strana Tisza Pétera Magyara v dubnových volbách získala 141 ze 199 mandátů, tedy ústavní většinu. Na rozdíl od Tuska tak může měnit základní zákon a v červenci jím odvolala prezidenta Tamáse Sulyoka. Formálně jde o čistší cestu než ta polská. I tady ale platí varování: změna ústavy šitá na míru jedné osobě, odhlasovaná za bojkotu opozice, je technika, kterou zdokonalil Viktor Orbán. Magyar může ukázat, že demontáž zajatého státu vede k nezávislým institucím, a ne k jejich obsazení novou stranou. Podaří se to jen tehdy, budou-li nová pravidla taková, jaká by Tisza přijala i v opozici.
Pro Česko je poučení méně dramatické, ale stejně důležité. Ústavní soudce u nás jmenuje prezident se souhlasem Senátu, který kandidáty už několikrát odmítl. Tato pojistka funguje proto, že jen vzácně ovládá jedna politická síla obě instituce zároveň. Polský příklad ukazuje, jak rychle se dá taková rovnováha rozbít a jak těžké je ji obnovit. Způsob jmenování soudců a nezávislost státního zastupitelství a veřejnoprávních médií je proto třeba hájit dřív, než se z nich stane předmět boje. A pokud by jednou nějaká česká vláda zdědila instituce obsazené podle stranického klíče, měla by si Polsko pamatovat jako odstrašující případ, ne jako návod.
Polská krize nemá dobré řešení, jen méně špatná. Trvalá náprava může přijít jedině z dohody vlády s prezidentem, z nového zákona, který by podepsal až prezident zvolený v roce 2030, nebo z ústavní změny se širokou podporou napříč tábory. Všechno to je pomalé a frustrující. Právní stát se ale nedá obnovit tím, že ho na chvíli odložíme stranou. Kdo to zkusí, nezíská zpátky nezávislý soud, ale jen další kolo sporu o to, kdo má k soudu klíče.
