Dvě zprávy z pátku 30. října dobře ukazují, jak se dnes rozdělují role. Americké ministerstvo zahraničí schválilo prodej pěti set střel PAC-3 pro ukrajinské Patrioty za odhadovaných 2,1 miliardy dolarů. Dodalo, že nákup budou financovat „partneři a spojenci“ a Spojené státy se na něm podílet nebudou, informovala ČT24. Ve stejný den v Atlantě zrušil ministr zahraničí Marco Rubio společnou fotografii ministrů G20. Asi třetina delegací se totiž odmítla fotografovat se Sergejem Lavrovem, kterého na jednání pozvali sami Američané, napsalo Forum24. Spojenci platí, Washington se s Moskvou baví. Otázka je, jestli Evropa dostane slovo, až se bude rozhodovat, jak válka skončí.
Účet platí spojenci
Patrioty pro Ukrajinu americký rozpočet nezaplatí. Kyjev je podle amerického prohlášení uhradí z peněz Kanady, Německa a Norska přes program JUMPSTART a z úvěru, který mu poskytla Evropská unie. Obchod ještě může třicet dní přezkoumávat Kongres. Podobně funguje mechanismus PURL, v jehož rámci evropští spojenci a Kanada kupují americké zbraně pro Ukrajinu. Americké zbrojovky získávají zakázky, náklady nesou Evropané a Kanaďané.
Volodymyr Zelenskyj rozhodnutí na Twitteru/X přivítal, ale upozornil na háček: „Bylo však stanoveno, že dodávky mohou začít až za několik let.“ Ukrajina přitom protivzdušnou obranu potřebuje hlavně letos v zimě. Jen za poslední dva říjnové týdny podle něj Rusko zaútočilo na klíčové části ukrajinské elektrické sítě víc než třicetkrát.
Washington mezitím Moskvě ulevuje. Donald Trump na začátku října pozastavil americké sankce na vývoz ruské nafty do příštího dubna a podle Deníku N v polovině října zvažoval i zmírnění sankcí proti takzvané stínové flotile tankerů. Zjevně mu jde o levnější paliva před volbami do Kongresu. Na Truth Social sliboval, že ceny nafty budou „KLESAT“. Vzniká tak paradox: evropské peníze kupují střely proti raketám, které Kreml financuje mimo jiné z vývozu paliv, jejž Washington právě usnadnil.
Ústupky, za které Moskva nic nedala
Proč Rusko nikam nespěchá, vysvětlil Jan Šír z Institutu mezinárodních studií FSV UK, jak cituje ČT24: „Rusko natahuje čas z (pro něj) dobrých důvodů, protože zatím Spojené státy šly po nástupu Trumpa Rusku výrazně na ruku a poskytly Moskvě několik poměrně významných ústupků.“ Jako příklad uvedl právě dieselovou dohodu. Kdo dostává ústupky zdarma, nemá důvod nabízet vlastní.
Evropu od stolu přitom dosud nedržel jen Washington. Kreml byl podle ukrajinského politologa Volodymyra Fesenka donedávna proti účasti Evropanů a chtěl jednat pouze s Trumpem. Fesenko v rozhovoru pro ruskojazyčnou redakci Deutsche Welle, který převzala ČT24, spojuje změnu s americkými návrhy. Steve Witkoff a Jared Kushner podle deníku The New York Times navrhli jako součást mírové dohody obnovit dodávky ruské ropy a plynu do Evropy. Rusko by na nich znovu vydělávalo a Evropa by znovu riskovala energetické vydírání, které už jednou zažila. Fesenko připomněl, že na obchod s Moskvou kdysi sázela Angela Merkelová a nakonec to selhalo. Bez Evropanů se podle něj takový plán uskutečnit nedá a totéž platí pro sankce: „Z Evropy i Ukrajiny zní ‚až po válce‘. Američané jsou bohužel připraveni zrušit sankce ještě dříve. Ale pokud chceme dosáhnout dohody, ani otázka sankcí se nemůže projednávat bez Evropy.“
Evropa tedy není jen plátcem. Drží páky, bez kterých se trvalá dohoda neobejde: sankce, energetický trh, peníze na obnovu i budoucí bezpečnostní záruky. Zelenskyj otevřeně říká, že evropské státy u jednacího stolu „musí být“, a po Abú Dhabí chce prosadit širší kolo jednání s evropskými lídry. Samotná listopadová schůzka je ale zatím plánovaná jen jako trojstranná mezi USA, Ruskem a Ukrajinou a Moskva svou účast dosud nepotvrdila. Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov podle agentury TASS uvedl, že jsou „stále ve fázi příprav“.
Evropský vyjednavač má smysl jen s mandátem
Mezi evropskými vládami se proto mluví o vlastním vyjednavači. Komentář Deníku N mezi možnými kandidáty zmiňuje finského prezidenta Alexandera Stubba, italskou premiérku Giorgiu Meloniovou i českého prezidenta Petra Pavla. Berlín je zdrženlivější: zástupce mluvčího německé vlády Sebastian Hille spekulace o jménech pro DW odmítl s tím, že „ze strany Ruska neexistuje absolutně žádná ochota k dialogu“. První pokusy ukazují i rizika. Stubb a norský premiér Jonas Gahr Støre v úterý telefonovali s Putinem, každý ovšem za svou zemi, ne za Evropu, a Dánsko jejich iniciativu kritizovalo. Roger Hilton ze slovenského centra GLOBSEC podle ČT24 řekl DW, že Evropa takto „testuje terén“: „Je to důležité, ale nese to s sebou zřejmé riziko – Kreml může tento dialog využít k tomu, aby získal čas, prohloubil neshody mezi evropskými spojenci a oslabil podporu Kyjeva, aniž by přitom učinil jakékoli významné ústupky.“
Důležitější než jméno je tedy to, koho a s jakým zadáním bude vyjednavač zastupovat. Pokud k Putinovi pojede další státník, který si buduje vlastní diplomatickou pozici, Kreml s ním bude zacházet jako s jedním z mnoha hlasů a zkusí ho postavit proti ostatním. Smysl by měl jen vyjednavač s mandátem od Evropské rady a s podporou Británie a Norska. Musel by mít přesně vymezené, co smí nabídnout a co nikdy, a jeho výsledky by musely projít demokratickou kontrolou. Evropa se dohaduje pomalu, ale co jednou schválí společně, to Kreml nemůže odbýt jako názor jedné metropole.
Odstup zatím Evropa ukazuje spíš gesty. „V žádném případě nevznikne společná fotografie evropských představitelů s panem Lavrovem, protože vztahy s Ruskem nelze považovat za normální,“ prohlásil v Atlantě německý ministr zahraničí Johann Wadephul. Odmítnout fotografii je ale snazší než předložit společný plán.
Jaký mír neodmění agresi
Ukrajina už jednou dostala sliby místo záruk. V Budapešťském memorandu z roku 1994 se vzdala jaderného arzenálu zděděného po Sovětském svazu a Rusko, Spojené státy a Británie se zavázaly respektovat její nezávislost a hranice. Šlo ale jen o politická ujištění a Rusko je porušilo. Boje na Donbasu nikdy úplně nezastavily ani Minské dohody: protokol ze září 2014, který dojednala Trilaterální kontaktní skupina Ukrajiny, Ruska a OBSE, ani navazující balík opatření z února 2015, vzniklý z francouzsko-německé iniciativy. Putin 22. února 2022, den po uznání takzvaných lidových republik na Donbasu, prohlásil, že dohody už neexistují. O dva dny později začala plná invaze.
Z toho plynou podmínky, které by měl každý mír splnit. Bezpečnostní záruky musí být vymahatelné, nestačí papír, který agresor může kdykoli prohlásit za neplatný. Okupovaná území nesmí být uznána jako ruská, i kdyby se frontová linie na čas zmrazila, protože mezinárodní právo nesmí potvrzovat změnu hranic silou. Sankce lze uvolňovat jen postupně a jen podle toho, jak Rusko dohodu skutečně plní, ne předem jako odměnu za to, že ke stolu vůbec přijde. A otázka odpovědnosti za válečné zločiny nemůže zmizet výměnou za příměří.
Začít se dá i skromněji. Claudia Majorová z berlínské Nadace pro vědu a politiku (SWP) pro DW připomněla, že mírové iniciativy posledních let „dosud selhaly kvůli odporu nebo nezájmu ze strany Ruska“, a navrhla začít příměřím v konkrétní oblasti, například pro lodě s obilím v Černém moři, uvádí ČT24. Ukrajina příměří, které by se zpočátku týkalo Černého moře, nabídla. Wadephul v Atlantě vyzval Rusko, aby ho přijalo, a Kaja Kallasová v této věci žádala další tlak na Moskvu, píše Forum24. Šéfka unijní diplomacie zároveň řekla jasně: „Rusko musí svými činy ukázat, že je připraveno jednat. Je však naprosto zřejmé, že tomu tak není.“
Proč se to týká Česka
Česko má s organizováním pomoci Ukrajině vlastní zkušenost. Muniční iniciativa, kterou Petr Pavel ohlásil v únoru 2024 na Mnichovské bezpečnostní konferenci, podle údajů ministerstva obrany uváděných na Wikipedii zajistila přes čtyři miliony kusů munice za zhruba 90 miliard korun. Česko z toho samo zaplatilo asi 1,8 miliardy, naprostou většinu nesli dárci jako Německo nebo Dánsko. Hnutí ANO před volbami slibovalo iniciativu ukončit. Vláda Andreje Babiše v lednu 2026 nakonec rozhodla, že poběží dál, Česko do ní ale už přispívat nebude. Český podíl na obraně Ukrajiny tak dnes spočívá spíš v organizaci než v penězích. O podobě míru se však bude rozhodovat i o naší bezpečnosti.
Hlavně jde o precedens. Pokud válka skončí tak, že se agrese vyplatí, tedy územním ziskem, zrušenými sankcemi a obnoveným byznysem, dozví se v Moskvě, že silou lze měnit hranice. A že stačí vydržet, dokud Západu nedojde trpělivost. Takové poučení by ohrozilo i bezpečnost střední Evropy. Pro malý stát, který se může spolehnout hlavně na mezinárodní právo a na spojence, je to nejhorší možný výsledek.
Bez Evropy se trvalý mír nedohodne
Místo u stolu Evropě nikdo nenabízí, Moskva ho dlouho odmítala a Washington ho nepovažuje za nutné. Evropa si ho nekoupí tím, že bude dál jen platit. Může ho ale získat tím, že dá najevo, že bez ní se dohoda neuskuteční: sankce, peníze na obnovu ani bezpečnostní záruky nejsou v rukou Washingtonu. K tomu potřebuje jeden hlas s jasným mandátem, ne několik státníků, kteří Putinovi volají každý za sebe. Pokud se to nepodaří, bude o konci největší války v Evropě od roku 1945 rozhodovat hlavně Washington s Moskvou, Ukrajina pod tlakem obou a Evropané za výsledek jen zaplatí.
