Ještě loni by málokdo vsadil na to, že Aleksandar Vučić přijde o moc ve volbách. V neděli 25. října se to stalo: Studentská kandidátka, která vyrostla ze dvou let protestů po zřícení nádražní stříšky v Novém Sadu, získala v předčasných parlamentních volbách nadpoloviční většinu a Vučić porážku uznal ještě týž večer. Ve stejných dnech vycházejí do ulic statisíce lidí ve Francii a v Německu, v Barceloně svolává mladé anonymní síť na TikToku a v Česku hájí studenti spolu s dalšími demonstranty veřejnoprávní média. Pod společnou nálepkou evropské vlny generace Z se ale skrývají velmi odlišná hnutí. Zajímavější než otázka, proč mladí protestují, je proto otázka, proč jeden protest skončil u volebních uren a jiný u zabedněných výloh.
Srbsko: hněv, který dostal tvar
Srbské hnutí začalo tragédií. Při zřícení betonové stříšky novosadského nádraží 1. listopadu 2024 zahynulo na místě čtrnáct lidí a dva zranění později zemřeli, neštěstí si tak vyžádalo šestnáct obětí. Studenti nepřišli s obecným výkřikem proti systému, ale se čtyřmi konkrétními požadavky: zveřejnit kompletní dokumentaci k rekonstrukci nádraží, podat trestní oznámení na ty, kdo napadali studenty, profesory a další občany, stáhnout obvinění proti zatčeným a zvýšit rozpočet vysokých škol o pětinu. Podstatou nebylo zbourat stát, ale přinutit jeho instituce, aby dělaly svou práci. Vláda navíc nemohla protest odbýt jako chaos bez programu, protože splnění každého požadavku šlo snadno ověřit.
Stejně důležitá byla forma. Hnutí si záměrně drželo strukturu bez vůdců, rozhodovalo se však na univerzitních plénech a občané v obcích zakládali shromáždění fungující na principu přímé demokracie. Bez vůdců tedy neznamenalo bez pravidel. Když studenti v roce 2025 začali žádat předčasné volby, zveřejnili i program a podmínky pro kandidáty: každá z jednapadesáti blokovaných fakult měla po vnitřním prověření nominovat dva zástupce. Cestu z ulice do parlamentu si tak hnutí připravilo předem, aniž by se rozpustilo v některé ze starých stran.
Ani srbské hnutí se násilí zcela nevyhnulo. Demonstranty napadaly maskované skupiny, docházelo ke střetům s policií a v srpnu 2025 po tvrdém policejním zásahu ve Valjevu dav zapálil radnici a justiční budovy. Jádro hnutí ale stálo na masových pokojných shromážděních a na trpělivosti. Vučić v září rezignoval na prezidentský úřad, aby mohl kandidovat na premiéra, a prohrál. Studentská kandidátka získala přes 53 procent hlasů a 141 z 250 křesel. Účast téměř sedmdesát procent byla podle Deníku N nejvyšší od rozpadu Jugoslávie. „Je to vítězství odvahy nad strachem, vítězství víry, že Srbsko může a musí být jiné,“ řekl ve volební noci Radomir Saičić ze Studentské kandidátky.
Francie: silné zázemí, ale žádný střed
Francouzská vlna začala podobně konkrétně. Koncem září vyšli do ulic středoškoláci kvůli chybějícím učitelům, chátrajícím budovám, přeplněným třídám a stresu z přijímacího systému Parcoursup. Na rozdíl od představy živelné revolty ze sociálních sítí má francouzské hnutí silné zázemí. Ke studentským a učitelským odborům se přidaly odborové centrály CGT, FO, CFDT či UNSA a žluté vesty, pochodů se účastní politici Nepoddajné Francie a šéf komunistů Fabien Roussel přišel s vlastním plánem pro mládež. S každým spojencem ale přibyla nová témata a ke školám se přidaly životní náklady a policejní násilí.
Zlom přišel 17. října, kdy úřady podle CBC napočítaly po celé zemi zhruba 550 tisíc demonstrantů a výtržníci vyrabovali stovky obchodů. O týden později vyšlo do ulic 410 tisíc lidí a shromáždění byla převážně pokojná, přestože policie zatkla přes 1300 osob. Debata se ale už točí hlavně kolem pořádku. Na třetí víkend nasazuje stát 70 tisíc policistů a četníků a pařížský pochod vykázal na okraj města; odbory a studenti spor o trasu u soudu prohráli. Soud sice pozastavil plošný zákaz vycházení pro nezletilé jako nezákonný zásah do svobody pohybu, kolem Champs-Élysées ale platí jiný. Senát pak 27. října poměrem 229 ku 105 schválil rozšířený návrh zákona, podle kterého by demonstranti mohli platit škody až do výše deseti tisíc eur. Platným zákonem zatím není, rozhodnout o něm musí ještě Národní shromáždění.
Francouzské hnutí tedy strukturu má, chybí mu ale střed. Odbory, studenti, žluté vesty a strany sdílejí ulici, ne však krátký a ověřitelný seznam požadavků, a nikdo z nich neručí za to, co se po setmění děje na okrajích pochodů. Násilí menšiny pak dává státu argument k plošnému omezování všech a o tom, čím hnutí je, začínají rozhodovat jiní. Úřad premiéra se odvolává na tajné služby, podle nichž jde o operaci Nepoddajné Francie a krajní levice. Starosta Saint-Denis Bally Bagayoko z téže strany mezitím prohlásil, že násilí může být v určitou chvíli legitimní, a prefekt ho kvůli tomu oznámil státnímu zastupitelství. Na druhém konci spektra přičetla spolupředsedkyně německé AfD Alice Weidelová v Evropském parlamentu nepokoje ve Francii, Itálii a Německu levicovým skupinám a lidem s migračním původem. Zda z toho nakonec vytěží Národní sdružení Marine Le Penové, zatím říct nelze. Riziko je ale zřejmé: protest za lepší školy se jedněm hodí jako důkaz levicového spiknutí a druhým jako argument proti migraci.
Německo a Španělsko: kdo za protest ručí
Německá iniciativa Gen Z regelt vyzvala podle CBC k protestům za vzdělání, zdravotnictví, ochranu klimatu a dostupný život a proti návratu povinné vojenské služby, Echo24 k tomu řadí dostupnější bydlení a odpor k vládním škrtům. V sobotu 31. října vyšlo odpoledne do ulic přes 160 tisíc lidí ve více než třiceti městech. Samotná iniciativa ale akce pořádala jen ve čtyřech z nich, jinde se dav podle deníku Bild přidal k místním skupinám. Bezpečnostní orgány přitom předem varovaly před infiltrací protestů levicovými extremisty a v Berlíně podle reportérů Bildu vlály komunistické a východoněmecké vlajky. V Hannoveru zranila petarda ženu, ve Stuttgartu a Kolíně nad Rýnem policie zastavila pochody kvůli maskovaným účastníkům. Mluvčí berlínské buňky Veronika Dinterová podle Echo24 na adresu kabinetu prohlásila: „Chceme vyhlásit válku federální vládě.“ Původní znění ani kontext server neuvádí, takže může jít o nadsázku i o nepřesný překlad. Hnutí, které nehlídá svou rétoriku ani vlajky ve vlastních průvodech, ale nechává ostatní, aby ho definovali za něj.
Barcelona je případem hnutí, které tvář nemá vůbec. Nová setkání tam podle CBC svolávala anonymní síť Blocus na TikToku a nepokoje předchozí soboty skončily zhruba 130 zatčeními, většinou nezletilých. Anonymní síť dokáže lidi svolat, ale nemá nikoho, kdo by vyjednával, nesl odpovědnost nebo kandidoval. Srbská pléna také neměla vůdce, měla však postup, jak se rozhoduje a kdo za rozhodnutí ručí. Mezi hnutím bez vůdců a hnutím bez tváře je zásadní rozdíl.
Česko: studenti na obranu instituce
Český případ se od ostatních liší tím, že studenti nebojují proti instituci, ale za ni. Babišova koalice ve druhé polovině října narychlo předložila návrh, který by zrušil televizní a rozhlasový poplatek a převedl Českou televizi a Český rozhlas pod státní rozpočet. Ministr kultury Oto Klempíř reformu hájí tím, že odpovídá programovému prohlášení vlády a soustředí veřejnoprávní média na zpravodajství, vzdělávání a kulturu. Jeho předchůdce Martin Baxa naopak varuje, že financování ze státního rozpočtu může zvýšit politický vliv na obě instituce. Hlasování bylo na návrh předsedy Sněmovny Tomia Okamury stanoveno na sobotu 24. října, poslanci hlasovali ve 4:36 ráno a koalice protlačila zrušení koncesionářských poplatků. Platným zákonem návrh zatím není, čeká ho ještě Senát a prezident. Protest před Sněmovnou trval zhruba šestnáct hodin, o den později zaplnily tisíce lidí Staroměstské náměstí a demonstrace se rozšířily do Brna, Liberce, Českých Budějovic či Olomouce. Na 3. listopadu ohlásili stávku zaměstnanci obou médií i Výbor solidarity studentů.
Tento protest má k Bělehradu blíž než k Paříži. Požadavek je úzký a srozumitelný: zachovat médiím financování, které nezávisí na tom, kdo zrovna sestavuje státní rozpočet. Cesta do institucí přitom zůstává otevřená přes Senát, případně Ústavní soud a příští volby. Francouzské varování ale platí i tady. V noci na 24. října se někteří demonstranti pokusili vniknout do budovy Sněmovny a policie je zastavila. Premiér Babiš pak protesty přirovnal k útoku na americký Kapitol. Stačí pár takových okamžiků a debata o nezávislosti médií se změní v debatu o tom, kdo ohrožuje parlament.
Co odlišuje změnu od pouhého ventilu
Srovnání má své meze. Srbští studenti stáli proti režimu, který podle Deníku N vládl čtrnáct let a stával se čím dál autoritářštějším, takže předčasné volby pro ně byly přirozeným cílem. Ve Francii, v Německu i v Česku vládnou demokraticky zvolené vlády s řádným mandátem a protest tu nemusí usilovat o jejich pád, aby měl smysl. Srbské hnutí navíc na svůj úspěch pracovalo dva roky, francouzské je staré zhruba měsíc. Některé rozdíly ale s povahou režimu ani s délkou protestů nesouvisejí.
Hnutí, které posiluje demokracii, ví, co přesně chce, a jeho požadavky směřují k institucím, které je mohou splnit. Má vnitřní pravidla, podle kterých rozhoduje, takže ho nemohou snadno unést ti nejhlasitější nebo nejagresivnější. Drží se nenásilí nejen z morálních důvodů, ale i proto, že násilí přenechává iniciativu státu a mění téma debaty. A hlavně má plán, jak se z ulice dostat do institucí, ať už volbami, zákonem, nebo soudem.
Tam, kde tyto prvky chybí, hrozí, že protest zůstane ventilem. Uleví frustraci, na pár dní zaplní titulky a pak po sobě nechá hlavně nové zákazy a únavu. Francie a Německo navíc ukazují, že prázdné místo po jasném programu rády zaplní krajní síly z obou stran: jedni násilí omlouvají nebo si hnutí přivlastňují, druzí z nepořádku dělají argument proti migrantům.
Srbské studenty teď čeká těžší zkouška než volby: vládnout a ukázat, že instituce, které od Vučićova režimu požadovali, dokážou budovat sami. Pro zbytek Evropy z jejich příběhu plyne lekce pro obě strany. Vlády by na nespokojenost mladých neměly odpovídat zákazy vycházení a pokutami, ale tím, že se jejich požadavky budou vážně zabývat. A mladí, kteří do politiky nečekají na pozvání, se mohou od Bělehradu naučit, že o úspěchu nerozhoduje velikost davu, ale to, zda za ním stojí jasné požadavky, pravidla a plán, jak je prosadit.
