Andrej Babiš v sobotu 31. října v pořadu Za pět minut dvanáct na Nově rozvedl myšlenku, kterou podle Deníku N ohlásil už v pondělí a zmiňoval i v lednu: poplatky za Českou televizi a Český rozhlas by zůstaly, jen by byly dobrovolné. Nově dodal, že návrh chystá ministerstvo financí. „Budeme navrhovat dobrovolnost poplatků, kdo chce, ať platí, kdo nechce, nebude platit. My tam samozřejmě budeme garantovat nějakou částku. A chci přijít s nějakým návrhem, že peníze nejsou přímo z rozpočtu,“ řekl premiér. Po demonstraci, která zaplnila Staroměstské náměstí, a před ohlášeným protestem na Letné to může vypadat jako ústupek. Hrozí ale, že půjde jen o jinou cestu ke stejnému výsledku: k médiím veřejné služby, která budou chudší, méně jistá a víc závislá na tom, kdo zrovna vládne.
Dobrovolně se dá přispívat už dnes
Nejprve to podstatné: dobrovolnost by nepřinesla nic nového. Obě instituce mohou dary přijímat už teď. „Obě média mohou přijímat jednorázové i pravidelné příspěvky. Výčet jejich příjmů v paragrafu 10 zákona o České televizi a Českém rozhlase je otevřený,“ upozornil pro Deník N advokát David Pytela. Babišův návrh tedy nepřidává možnost platit. Ruší povinnost platit a místo ní slibuje, že stát „nějakou částku“ garantuje.
Celý návrh proto stojí na dorovnání. Dobrovolné platby budou kolísat podle toho, jak se lidé zrovna cítí, kolik mají v peněžence a co o veřejnoprávních médiích slyší od politiků. Když se o financování obou institucí vede tak ostrý spor jako teď, stabilní výběr čekat nelze. Babiš sice tvrdí, že peníze nepůjdou „přímo z rozpočtu“, neřekl ale, odkud tedy. Dokud to nevysvětlí, je rozumné počítat s tím, že o výši dorovnání bude tak či onak rozhodovat vláda. Čím méně lidé přispějí, tím větší díl peněz by závisel na jejím rozhodnutí. Šlo by o rozpočtové financování, jen méně přiznané.
Dobrovolný poplatek má ještě jednu zrádnou vlastnost: z platby se stane politický postoj. Kdo platí, hlásí se k jednomu táboru, kdo neplatí, k druhému. Médium, které má sloužit všem, se tak začne vnímat jako médium jedné části společnosti. Pro instituci, jejíž hodnota spočívá právě v tom, že nepatří nikomu, je to dlouhodobě nebezpečnější než samotný výpadek peněz.
Severské země ukazují, že model sám o ničem nerozhoduje
Jako srovnání se nabízejí severské země, které klasický poplatek za přijímač opustily. Dánsko a Norsko financují veřejnoprávní vysílání ze státního rozpočtu, Švédsko a Finsko zvláštní daní vybíranou spolu s daní z příjmu. Švédské peníze přitom putují na zvláštní účet oddělený od běžného rozpočtu a dánský DR má s ministerstvem kultury víceletou smlouvu.
Důvody, proč se sever poplatku vzdal, zní povědomě. Dánsku podle filozofky Terezy Matějčkové vadilo, že platba vázaná na domácnost a televizor už neodpovídá době a je sociálně nespravedlivá. Obě výhrady mají váhu i u nás: vazba na přijímač v době mobilů a streamování ztrácí smysl a stejná částka pro každou domácnost zatěžuje chudší víc než bohaté. Odpovědí ale není dobrovolnost. Ta nespravedlnost neodstraní, jen ji rozloží jinak: část nákladů ponesou ti, kdo se rozhodnou platit, zbytek přes státní dorovnání všichni daňoví poplatníci. Spravedlivější systém z toho nevznikne, jen méně přehledný. Švédsko a Finsko ukazují jiné řešení: platbu odstupňovanou podle příjmu, kterou lidé s nejnižšími příjmy neplatí vůbec, nebo z ní odvádějí jen malý podíl.
Ani severské státy však nezaručují, že na veřejnoprávní média politika nedosáhne. Finská daň pro Yle se sice automaticky valorizuje podle inflace, parlament ale může valorizaci dočasně pozastavit. Vláda vzešlá z voleb v roce 2023 navíc prosadila dvoufázový škrt: od roku 2025 na tři roky zmrazila rozpočet Yle a v roce 2026 jí DPH stoupá z 10 na 14 procent. Dohromady přijde Yle zhruba o 66 milionů eur, což je největší škrt v její historii. Jen v roce 2025 zmizela téměř desetina pracovních míst. Dánská reforma zase podle Matějčkové sledovala i další cíl: omezit působnost DR na zpravodajství, kulturu a vzdělávání a uvolnit prostor soukromým médiím.
Bližší a varovnější příklad nabízí Slovensko. Tam se poplatky zrušily v roce 2023 a RTVS přešla na financování ze státního rozpočtu. V červenci 2024 ji vláda Roberta Fica nahradila novou institucí STVR. Podle návrhu zákona, který vláda schválila v dubnu 2024, měla generálního ředitele volit devítičlenná rada, v níž by čtyři členy jmenoval a odvolával ministr kultury a zbylých pět volil parlament. Proti zákonu protestovaly Mezinárodní tiskový institut, Reportéři bez hranic i Evropská vysílací unie. Peníze závislé na vládě a vedení volené radou, v níž má vláda silný hlas, se navzájem posilují.
Ze severských i slovenských zkušeností plyne jedno: technický model financování je až druhotná otázka. Rozpočet, daň, poplatek i jejich kombinace mohou fungovat dobře nebo špatně. Rozhodují pojistky kolem nich. Dobrovolnost je v tom výjimkou. Nejde o další technickou variantu, ale o model, který ze své podstaty nemůže zaručit předvídatelný příjem, a proto u něj na samotném modelu záleží.
Pět otázek pro každý návrh
Debata se zatím točí kolem toho, zda poplatky zrušit, nebo ponechat. Užitečnější je ptát se, jestli konkrétní návrh obstojí v několika jednoduchých zkouškách. Měřítka se hodí na vládní novelu, na Babišovu dobrovolnou variantu i na cokoli, co se objeví na koaliční radě nebo ve druhém čtení. Pro připomenutí: novela, kterou Sněmovna podpořila v prvním čtení, počítá s tím, že obě média budou místo poplatků dostávat peníze ze státního rozpočtu, a to zhruba o patnáct procent méně, než kolik letos plánují vybrat z poplatků. ČT i ČRo podle Deníku N varují, že by to znamenalo nejen menší rozpočet, ale také méně stabilní výhled do budoucna.
Je výše peněz daná zákonem, nebo každoročním rozhodnutím vlády? Pokud se částka určuje při sestavování rozpočtu, může ji každá vláda bez většího odporu ořezat. Pojistkou je pevně stanovený vzorec v zákoně, například navázaný na inflaci nebo na podíl HDP, který nelze změnit jen tím, že se v rozpočtu napíše nižší číslo.
Mají média víceletou jistotu? Televize a rozhlas plánují výrobu, techniku i lidi na roky dopředu. Evropský akt o svobodě médií, jehož většina ustanovení platí od srpna 2025, má mimo jiné zajistit stabilní financování médií veřejné služby. Sám Babiš slíbil dodržet evropská pravidla, která podle něj požadují nezávislost a předvídatelnost.
Kdo rozhoduje o lidech? Nezávislost se nejsnáze ztrácí přes rady, které volí ředitele. Dnes osmnáctičlennou Radu České televize volí Sněmovna (dvanáct členů) a Senát (šest členů) na šest let. Každý návrh je třeba číst i s ohledem na to, zda tuto rovnováhu nemění a nezvětšuje vliv jedné komory nebo vlády.
Lze peníze použít jako trest za obsah? Pokud může politik po kritické reportáži pohrozit nižším dorovnáním, model selhal, i když se peníze zrovna nekrátí. Samotná možnost takové hrozby vede k opatrnosti v redakcích.
Dá se systém snadno změnit? Pravidla, o nichž lze rozhodovat narychlo a bez důkladné debaty, chrání jen slabě. Koalice ANO, SPD a Motoristů prosadila první čtení novely hlasováním ve 4:36 ráno po omezení rozpravy. Šlo teprve o první krok legislativního procesu, je to ale dobrá ukázka toho, proč by změny financování veřejnoprávních médií měly mít delší lhůty a širší politickou shodu.
Ústup, který zatím nic nemění
Změřena touto pěticí otázek dopadá dobrovolná varianta, nakolik ji zatím známe, špatně. Neříká, kolik peněz média dostanou, ani podle jakého pravidla. Nedává víceletou jistotu, protože výnos dobrovolných plateb nikdo předem nezná. A pokud o dorovnání rozhoduje vláda, dostává do ruky páku, kterou lze použít jako trest za obsah. Otázku rad, které volí ředitele, naopak neřeší vůbec, a jak snadno by šel systém změnit, nelze posoudit, dokud návrh neexistuje v písemné podobě. V předloze, kterou Sněmovna projednává, přitom podle Fora24 dál zůstává snížení příjmů obou médií dohromady přibližně o 1,4 miliardy korun. Zda by stejný škrt platil i pro dobrovolnou variantu, premiér neřekl. Slíbil jen „nějakou částku“.
Nejistotu ještě zvyšuje to, že koalice sama neví, co chce. Den před premiérovým vystoupením na Nově, 30. října, Tomio Okamura podle Fora24 prohlásil: „To, co se určitě nezmění, je, že ty poplatky zrušíme.“ O premiérových úvahách o financování mimo rozpočet prý od něj neslyšel ani jednou. Na takových základech se stabilní financování institucí s tisíci zaměstnanců postavit nedá.
Druhé čtení novely je naplánované na leden. Do té doby mají veřejnost i opozice dost času, aby se přestaly ptát, jestli poplatek ano, či ne, a začaly se ptát, kdo bude o penězích pro média rozhodovat a co mu zabrání je zneužít. Kompromis, který si to jméno zaslouží, by nezměnil jen způsob výběru peněz. Musel by politikům vzít ruku z kohoutku, aby jím nemohli otáčet podle toho, co se jim zrovna nelíbí ve vysílání. Dokud takový návrh na stole není, hrozí, že každá další varianta bude jen jinak zabaleným oslabením médií veřejné služby.
