Izraelští voliči 27. října dali dost jasně najevo, co nechtějí. Strany vládní koalice Benjamina Netanjahua získaly 53 ze 120 křesel v Knesetu, tedy o osm méně, než potřebují k většině. Opozice vedená bývalým náčelníkem generálního štábu Gadim Eisenkotem má 48 mandátů a zbylých 19 připadlo arabským stranám, což je jejich historicky nejlepší výsledek (CBC, Deník N). Hlasy jsou sečtené, výsledky ale ještě musí být certifikovány a 4. listopadu předány prezidentovi. Pokud se dosavadní opozice nechce smířit s pokračováním Netanjahuovy vlády, nemá podle komentáře Deníku N jinou volbu než dohodu s arabskými stranami (Deník N). Že je to v Izraeli politicky výbušná věta, vypovídá o stavu tamní demokracie víc než samotný výsledek voleb.
Volby, které nemají ten správný výsledek
Likud zůstal nejsilnější stranou a Netanjahu vládne dál, dokud nevznikne nová vláda. Jeho blok však oproti vrcholu minulého volebního období, kdy ovládal 68 křesel, výrazně oslabil (CBC). Celková účast dosáhla téměř 78 procent a rekordní byla účast arabských voličů (Wikipedie). Deník N už před hlasováním v úvodu rozhovoru s analytičkou Dahliou Scheindlinovou psal, že arabské občany k volbám podle odhadů nežene „nadšení pro politiku nebo změnu“, ale strach z pokračování současné koalice a z narůstajícího násilí (Deník N).
Netanjahu a Likud přitom už v kampani líčili arabské strany jako nebezpečí pro Izrael. Právě tyto útoky spolu s odporem k vládě podle CBC přivedly arabské voliče k urnám jako nikdy předtím (CBC). Arabští občané, kteří tvoří zhruba pětinu obyvatel, tak vládu připravili o většinu. Teď se rozhoduje, zda s jejich hlasy dokážou pracovat i ti, kdo chtěli vládu porazit.
Jak se z volební účasti stává podezření
Netanjahuova strana zvolila nejjednodušší výklad: výsledek není legitimní. Likud obviňoval arabské strany z nekalostí od chvíle, kdy první exit polly naznačily jeho neúspěch. Když pak předseda ústřední volební komise, soudce Nejvyššího soudu Noam Sohlberg, požádal tajnou službu Šin Bet o prověření podezření ze zahraničního vměšování, vydal Likud prohlášení: „Volby v Izraeli byly ukradeny!“ Sohlberg přitom výslovně uvedl, že tvrzení nemohl ověřit, a komise v jiném dopise napsala, že „obvinění ze systematického narušení integrity voleb jsou nepodložená“. Šin Bet se sama ohradila, že vyšetřování nemá vrhat stín na část obyvatel, která „uplatnila své volební právo demokratickým a zákonným způsobem“ (CBC, v překladu). Aktivisté strany Ra’am, zadržení ve volební den kvůli údajnému kupování hlasů, mají být propuštěni, protože se úplatky nepodařilo prokázat (Wikipedie).
Nejde o první takový pokus. V roce 2015 Netanjahu ve volební den varoval, že arabští voliči „proudí k urnám“ a levicové organizace je vozí autobusy. Později řekl, že toho lituje (Wikipedie). Letos 23. září ústřední volební komise vyřadila z voleb Ra’am i Sjednocenou kandidátku, tedy obě arabské kandidátky, které nakonec do Knesetu prošly. Den nato tatáž komise odmítla vyřadit stranu Ocma Jehudit ministra Itamara Ben Gvira. Nejvyšší soud vyřazení arabských kandidátek 2. října zrušil (Wikipedie). Že stejná komise dnes integritu voleb hájí, není rozpor: vede ji soudce, o vyřazení kandidátek ale hlasují zástupci parlamentních stran (Wikipedie), tedy politická většina. Vzorec se opakuje: účast arabských občanů ve volbách se nebere jako projev občanské angažovanosti, ale jako hrozba, kterou je třeba odvrátit. A když se to nepodaří, výsledek se zpochybní.
Prezident Jicchak Herzog na to odpověděl větou, která by měla být v demokracii samozřejmostí: „Nesmíme očerňovat celou komunitu, která chtěla uplatnit své volební právo a aktivně se podílet na demokracii“ (CBC, v překladu). Už to, že ji hlava státu musí vyslovit nahlas, je varovným signálem.
Opozice před rozhodnutím
Opoziční blok není jednolitý. Jeho 48 mandátů tvoří Eisenkotova strana Jašar (21), Spolu bývalého premiéra Naftaliho Bennetta (12), Demokraté Jaira Golana (8) a Jisra’el bejtenu Avigdora Libermana (7) (Wikipedie). Aritmeticky existují i jiné cesty. Ultraortodoxní Šas a Sjednocený judaismus Tóry mají dohromady 13 mandátů a s opozicí by daly přesně 61. Opoziční strany se ale už v září 2025 shodly na všeobecné branné povinnosti, zatímco ultraortodoxní strany téhož roku odcházely z vlády na protest proti tomu, že uvázl zákon o odvodech, od něhož si slibovaly výjimky pro své voliče (Wikipedie). Vláda s Likudem bez Netanjahua by zase předpokládala vzpouru v jeho straně. CBC zmiňuje spíš opačnou možnost, totiž že se k Netanjahuovi nakonec přidají některé strany, které slibovaly jeho odchod (CBC). Obě alternativy proto považuji za nereálné.
Eisenkot se arabským stranám zády neotáčí. Menšinová vláda s jejich podporou byla podle Deníku N jeho záměrem (Deník N) a podle CBC je spojení s nimi za určitých podmínek otevřený. Opozice také oslovila dvojku Sjednocené kandidátky Ahmada Tíbího kvůli výměně předsedy Knesetu a ten slíbil podporu kandidátovi opozičního bloku (CBC). Netanjahu naopak naznačil, že spojit se s arabskými stranami by od Eisenkota byla zrada (CBC).
Nejotevřeněji se arabských voličů zastávají Golanovi Demokraté. Když jim 19. října vandalové počmárali billboard výhrůžnými nápisy, terčem byla zřejmě i jejich ochota vládnout s arabskými stranami (Wikipedie). Golan po volbách obvinil Netanjahua z „ošklivé delegitimizační kampaně“ namířené proti vůli veřejnosti, „a zvláště proti arabské veřejnosti“ (CBC, v překladu).
Jak se zachovají Bennett a Liberman, zatím není jasné. Bez nich nemá blok ani svých 48 mandátů a lze odhadovat, že pro jejich pravicové voliče je spolupráce s arabskými stranami nejcitlivější. Deník N už před volbami psal, že opoziční blok „odmítá otevřenou spolupráci s arabskými stranami“ (Deník N), a po prvních výsledcích označil menšinovou vládu za scénář „čím dál méně pravděpodobný“ (Deník N).
Kordon, nebo vyloučení?
Lze namítnout, že odmítnout koalici s konkrétní stranou je v demokracii legitimní. Evropské strany běžně drží kordony vůči krajní pravici a nikdo netvrdí, že tím přestávají počítat hlasy jejích voličů. Námitka je oprávněná a je třeba ji oddělit od toho, co dělá Likud. Tvrzení, že volby byly ukradeny, zpochybňuje samo právo arabských občanů volit. Rozhodnutí nespolupracovat s určitou stranou je naproti tomu politická volba, za kterou se politik zodpovídá voličům.
Kordon ale dává smysl, když míří na konkrétní program, ne na celou menšinu. Izraelské instituce takto rozlišovat umějí. Předsedovi strany Balad Samimu Abú Šehademu, jehož vyřazení navrhla generální prokurátorka kvůli podpoře ozbrojeného boje, Nejvyšší soud naznačil, že by vyřazení potvrdil, a doporučil mu kandidaturu stáhnout, což udělal (Wikipedie). Ra’am a Sjednocenou kandidátku naopak do voleb vrátil. Ra’am Mansúra Abbáse se přitom v roce 2021 stala první samostatnou arabskou stranou ve vládní koalici, a to ve vládě, kterou vedl Bennett a v níž Liberman řídil ministerstvo financí (Wikipedie). Už vláda Jicchaka Rabina, která v letech 1992 až 1995 vyjednala dohody z Osla, se opírala o vnější podporu stran Chadaš a Arabské demokratické strany (Wikipedie). Hranice tedy byla překročena dvakrát a stát se nezhroutil.
Odmítne-li opozice všechny arabské strany bez rozdílu, včetně té, s níž její část před pěti lety vládla, přestává jít o kordon vůči extremismu. Vzniká nepsané pravidlo, že o vládě nesmějí rozhodnout hlasy jedné skupiny občanů. Scheindlinová ještě před volbami nazvala neochotu opozičního bloku vládnout s arabskými stranami zbabělostí a rasismem (Deník N). S tak tvrdým soudem nemusíme souhlasit, demokratický politik ale nemá nedůvěru svých voličů jen kopírovat, má je také vést.
Co ukázaly jiné rozdělené společnosti
Rozdělené společnosti, které dokázaly dlouhodobě zůstat demokraciemi, obvykle došly ke stejnému závěru: menšinu s vlastní politickou reprezentací je bezpečnější vtáhnout do institucí než ji z nich vytlačovat. Pro českého čtenáře je nejbližším příkladem Slovensko. Po porážce vlády Vladimíra Mečiara ve volbách 1998 se Strana maďarské koalice až do roku 2006 podílela na vládách Mikuláše Dzurindy (Wikipedie) a měla v nich i místopředsedu vlády (Wikipedie). Slovensko v téže době vstoupilo do Evropské unie i NATO.
Severní Irsko šlo ještě dál. Velkopáteční dohoda z roku 1998 po třech desetiletích násilí zavedla sdílení moci, podle něhož musí exekutivu tvořit zástupci unionistů i nacionalistů (Wikipedie). Systém se opakovaně zadrhává, vychází ale z poznání, že stabilitu nezajistí vláda jedné komunity nad druhou.
Izraelská situace je samozřejmě odlišná. Arabští občané Izraele jsou palestinského původu a kvůli sympatiím k ostatním Palestincům na ně část společnosti hledí s podezřením (CBC), zatímco Izrael s Palestinci vede dlouholetý konflikt. Právě proto je ale rovné zacházení s jejich hlasy tak důležité. Kdo menšině opakovaně vzkazuje, že její účast ve volbách je podezřelá, nemůže se divit, když část jejích příslušníků přestane věřit, že má smysl hrát podle demokratických pravidel. Pro bezpečnost státu je to mnohem větší riziko než arabský poslanec, který hlasuje pro rozpočet.
Zkouška, ne okrajová otázka
Zákon o národním státě židovského lidu z roku 2018 vyhradil právo na národní sebeurčení Židům a arabštině ponechal jen „zvláštní status“, což kritici vnímali jako její sesazení z pozice úředního jazyka (Wikipedie). Letošní povolební vývoj ukazuje, kam tato logika vede: od symbolické nerovnosti k tvrzení, že vysoká účast arabských voličů je sama o sobě důkazem podvodu. Demokracii nepoznáme podle toho, že pořádá volby, ale podle toho, že respektuje jejich výsledek bez ohledu na to, kdo hlasoval.
Formálně se arabské hlasy sečtou stejně jako všechny ostatní. Otázkou je, zda budou mít i stejnou politickou váhu. Pokud Izrael zamíří k dalším volbám jen proto, že opozice odmítne všechny arabské strany bez ohledu na jejich program, bude to vzkaz, že pětina občanů smí volit, ale o vládě rozhodovat nesmí. Netanjahu by pak vyhrál i volby, které prohrál.
